STĚŽEŇ 4/2005 - Staré špitály

O původním opatrování a ošetřování

Staří Římané znali tzv. hostinné přátelství (latinsky hospitium). Zavazovalo „hostinné přátele“ ( latinsky hospes, množné číslo hospites, host i hostitel), aby si při pobytu v přítelově bydlišti poskytovali vzájemně ubytování a zaopatření. Vedl je k tomu nedostatek ubytovacích možností. Hostinné přátelství se vztahovalo i na rodinné příslušníky. Bylo proto třeba nějakého průkazu, aby se dosud neznámý člen rodiny mohl u hostinného přítele legitimovat. Tomu sloužila hliněná, dřevěná nebo měděná destička, rozlomená vejpůl, každý z hostinných přátel měl jednu polovinu a zapadnutí obou půlek do sebe bylo dostatečným průkazem totožnosti. „Hospes“ byl i čestný název pro zsasloužilé cizince, udělovaný obcí. S pohostinstvím souvisí i označení hospic – útulek, dům pro poutníky, a hospitál – útulek pro staré a nemocné osoby. Původní nemocnice byly tedy hospitály, špitály.

O prvním pražském špitálu se zmiňuje ve své Kronice české ( 1541) Václav Hájek z Libočan. V místech dnešního Staroměstského náměstí bylo veliké tržiště. Při něm se rozkládal ohrazený kupecký dvůr Týn. Jeho součástí byl i špitál. Byl asi pro 12 nemocných, které opatrovalo 7 žen. Jejich jména jsou uvedena v Hájkově kronice: Čeřava, Chynica, Bolemila, Myslina, Vlastica, Krasata a Květata.

Další špitály na našem území vznikaly později, nejvíce v době předhusitské. Byly zpravidla spojeny s kaplí, kostelem nebo klášterem a nesly s nimi shodný název. Mnohé sloužily pocestným a kupcům jako útulky, jiné byl vyhrazeny výhradně nemocným nebo zchudlým měšťanům. Přednostně „byly brány do opatrování“ osoby, které si tzv. provizí zakoupily ve špitále doživotní byt, stravu a opatrování. Teprve po nich přišli na řadu nemocní chudáci, zcela nemajetní a neschopní práce. Špitály však zdaleka nemohly pojmout všechny potřebné. O chovance ve špitálech pečovaly zprvu výhradně ženy. Soustřeďovaly se na to nejzákladnější, co chudáci potřebovali k životu – střechu nad hlavou, nasycení a umytí. V Kronice žďárské od Jindřicha Řezbáře ( 1252-1312) je zmínka o opatrovnici Eufemii, která ve špitále při žďárském kostele “… jako služka utírala ubohým nos, překládala je a pokrývala, navštěvovala nemocné, ale zároveň i kuchyni klášterní, a nebylo-li některé jídlo dobře připraveno, posílala nemocným své kuchařské výrobky…“ K opatrovnictví přiváděly ženy náboženské pohnutky. Obětování se a dobrovolné snášení utrpení bylo povýšeno za cíl lidského života. Potřeba konat skutky milosrdenství ve smyslu Kristova učení zavádí později členky některých církevních řádů za nemocnými do domů, aby je opatrovaly. Je možné, že opatrovnickou službu v bytech vykonávaly řeholnice také proto, že jim od roku 1262 byla zakázána služba ve špitálech. Potřebným lidem v bytech sloužily také bekyně. Byly to členky středověké křesťanské sekty tzv. beghardů (hnutí vzniklo ve Flandrech) a bylo katolickou církví potlačováno. Proto opatrovnická činnost bekyň byla po přísnou kontrolou farářů. Velmi mnoho pro návštěvní ošetřovatelství či opatrovnictví vykonaly v 15. století a později evangelické ošetřovatelky zvané diákonky ( diakonie – služba při evangelické náboženské obci).

V letech 1545-1565 se konal v severoitalském Tridentu sněm římskokatolické církve a řešil především problémy vyvolané reformací. Tento koncil zakázal provozování návštěvního opatrovnictví a stanovil, že každý ženský řád má být v klášteře, a věnuje-li se ošetřování nemocných, musí to provádět pouze v klášterních špitálech. Toto rozhodnutí negativně ovlivnilo péči o ubožáky mimo špitály. Marné bylo volání, že „… ve městech pražských mnozí chudí lidé po ulicích, semotam na hnojích a na smetištích umírají…“ . Zvláště nemocných postižených tzv. francouzskou nemocí ( příjice) a polehávajících na ulicích se kdekdo štítil. Když se jejich počet stále zvětšoval, najímali pražští košelé soukromé domy jako lazarety a na obsluhu nemocných v nich tři až čtyři staré ženy. Další osoby ustanovovaly pro dozor  nad čistotou ve městě, na dohled nad žebráky, aby nešířili nákazu a drželi se vykázaných míst. Jiné osoby sjednávali k přepravě nemocných do špitálů a mrtvol na hřbitovy. K opatrovnické službě ve špitálech, kterou dříve konali příslušníci různých církevních řádů, postupně se dostávaly i osoby civilní – sluhové a služebné. Služba byla těžká, bez oddechu. Uplatňovali se při ní hlavně muži. Za svou práci byli odměňováni velmi bídně. Mezi personálem byli nezřídka jedinci poznamenaní hanbou, trestaní a prostitutky. Obvykle byli negramotní.

V Praze byla svou charitativní činností a její dobrou úrovní dobře známá oblast Na Františku. Zde při kostele Sv. Šimona a Judy byla na místě starého špitálu ze 14. století postavena před rokem 1751 milosrdnými bratry nemocnice. Milosrdní bratři pečovali o tělesně i duševně nemocné každého stavu, zejména však o chudé. Byli  mezi nimi také lékaři, kteří spolu s mnichy - nelékaři nemocné ošetřovali. Podle stanov řádu se musel každý novic podrobit odborné ošetřovatelské průpravě ročním zapracováním. Potom teprve složil slib a mohl se věnovat samostatné péči o nemocné. Milosrdní bratři založili v českých zemích v 17. a 18 století také další špitály (Valtice, Nové Město nad Metují , Prostějov , Kuks , Brno, Letovice, Vizovice) a usilovali v nich o jednotný způsob ošetřování nemocných.

Špitály dostávaly postupně novou náplň. Do popředí se dostávala péče o nemocné, jejich ošetřování. Taková instituce se již více blížila dnešním představám o nemocnici. První nemocnice vznikaly v klášterech. Původně sloužily k ošetřování nemocných řeholníků a jen zřídkakdy k péči o nemocné členy zakladatelovy rodiny. O nemocné tu pečoval jeden z členů řádu zběhlý v léčení nemocí  (frater infirmarius). Teprve mnohem později se úkoly klášterních nemocnic rozšiřovaly, přibývalo pracovníků vzdělaných v léčení nemocných a v jejich ošetřování.

Financování špitálů

Aby mohly špitály dobře sloužit svému účelu, bylo třeba zajistit jejich existenci dostatečnými hmotnými prostředky. Špitální jmění se nevytvořilo najednou a také ne výlučně jen z prostředků věnovaných zakladatelem, ale narůstalo pozvolna po celou dobu jejich existence. Špitální jmění nebylo jednotné povahy: zásadně je nutno rozdělit je především na statky nemovité a statky movité. Stejně také je nutné rozlišovat statky darované při založení a statky poskytované později, obvykle osobami jinými než zakladatelem. Velké dary bývaly vázány podmínkou, že bude zvýšen počet obyvatel špitálu. Tak např. roku 1364 potomci zakladatele krumlovského špitálu bratři Rožmberkové rozmnožili majetek špitálu s tím, že počet špitálníků má být zvýšen o 4 osoby tak, aby ve špitále bylo pečováno nejméně o 17 nemocných, k jejichž obsluze mají být z prostředků špitálu vydržovány 3 služebné nebo 2 služebné a 1 sluha.  V roce 1411 se s podobným příkladem setkáváme v Žatci, kde pozůstalá vdova po zakladateli špitálu odkázala tomuto špitálu dvůr s ustanovením, že v případě dalšího rozmnožení majetku má být přiměřeně zvýšen počet špitálníků.

Vedeni příkladem zakladatelů špitálních nadací pečovali i ostatní obyvatelé země o rozmnožení majetku a důchodů jednotlivých špitálů. Štědře si v tomto směru počínaly zejména rady královských měst, do jejichž správy byly špitály po smrti zakladatele ( fundátora) zpravidla předávány. Roku 1515 dostali např. kutnohorští měšťané od panovníka povolení, aby pro městský špitál zakoupili statky v hodnotě tří tisíc kop grošů. Podobného povolení dosáhli roku 1519 i měšťané Kolína nad Labem.

Početné byly dary věnované špitálům ke speciálním účelům, např. na opravy a výstavbu budovy špitálu či špitální kaple. Sem patří i prostředky na vytápění lázně pro špitálníky. Dokladem je testament pražského měšťana Mikuláše a jeho manželky Kunhuty, kteří odkázali špitálu Sv. Františka na konci mostu pražského 1 kopu grošů pražských věčného platu ročně, aby za ně byla pro nemocné připravována pravidelná lázeň.  Špitálu, který byl při klášteře Sv. Ducha v Litovli, odkázala roku 1385 Anežka, dcera bohatého litovelského občana Konráda 27 hřiven, aby z nich byla pro nemocné každých  14 dní vytápěna lázeň. Za dříví, jehož bylo k vytopení lázně  použito, měly být zaplaceny 2 groše a každý nemocný měl dostat jeden groš, aby se po koupeli mohl posilnit jídlem a pitím. Roku 1424 Žofka Maršová z Plzně uložila  poručníku své závěti, aby „ na každé suché lázni chudým zjednal, aby se zmyli“.

Pamatovalo se i na otop v místnostech špitálu, a na světlo, na zakoupení svící pro špitální kostel nebo kapli. Roku 1359 daroval opat a konvent Sázavského kláštera špitálu v Českém Brodě roční plat a kromě toho oprávnění brát dřevo z klášterních lesů. Podle nařízení Ferdinanda z Dietrichsteinu dostával ivančický špitál kromě jiného od vrchnosti každoročně takto 52 sáhů dřeva.

Množství darů, obvykle v naturáliích, bylo určeno k výživě špitálníků. V listině z 23. února 1565 ustanovil pan Jáchym  z Hradce, aby špitálníci (v Jindřichově Hradci) dostávali na budoucí věčné časy: každý týden sud piva bílého, 31 věder rybí drobotiny, každého čtvrt roku vykrmeného vepře z panského mlýna. Na Velikonoce, mariánský svátek a svátek Sv. Jan Křitele dostane každý špitálník žejdlík dobrého vína k obědu, o Vánocích 4  míry máku na olej. Hradecký hejtman dodá do špitálu ročně šest dobrých vozů sena a panské mlýny zdarma mletí.  Také jindřichohradecké cechy byly 

„obdařeny závazky“. Každý kloboučnický mistr byl povinen dávat ročně dva navlačované klobouky. Dva lazebníci připověděli, že každý čtvrtý týden chudobě vytopí láznu, tovaryše a služku vyšlou, aby špitálníky myli, holili a žilou jim pouštěli, zato se má tovaryši a dívce dáti strava.

V některých městech se špitály podílely na výnosu mýta, jež se tam vybíralo. K příjmům jiných špitálů patřila i část soudních pokut z určitého panství nebo města a některé pokuty, které byly ukládány živnostníkům a řemeslníkům na nehodnotné zboží nebo za přestupky proti cechovním a tržním řádům. Do špitálů bylo odevzdáváno i zabavené zboží živnostníků. Desátek ze všech soudních pokut vybraných na panství úpském byl přikázán roku 1260 špitálu v Trutnově. Když budějovická městská rada dělala roku 1351 narovnání mezi mistry pláteníky a jejich tovaryši, rozhodla, že kterákoli  z obou stran by narovnání porušila, musí mezi jiným dát do špitálu pět liber vosku na svíce. Vinařský řád města Strážnice z roku 1417 obsahoval ustanovení, že „kdo by dělníky ku práci v sobotu do večena nutil, za potupu práva zaplatí dva zlaté na chudé a strážnický špitál“. Mezi všemi příjmy kroměřížského špitálu byl v 16. století příjem z pokut na druhém místě. V roce 1443 se v Krumlově prodával mezi chudinou  zabavený chléb, který neměl předepsanou váhu. Výtěžek byl odevzdán škole a špitálu. Dozorčím orgánům ukládaly artikule cechu řeznického ve Valašském Meziříčí dbát toho, aby „pro obec vždy dosti masa zdravého bývalo, maso však hubené a nehodné aby, u kterého mistra by je nalezli, pobrali a do špitálu dali“.

Příjmy špitálů byly také zvětšovány almužnami a různými sbírkami. Jindřichohradečtí konšelé pověsili na bránu a do hostinců pokladničky s nápisem „ Pro chudé hradeckého špitálu“. Scházelo se dost milodarů. Také při jarmarce se v Jindřichově Hradci  vybírala almužna na špitál. V rudných komorách kutnohorských odkládali stranou někteří horníci pro špitály kusy stříbrné rudy („handštány boží“), špitálští úředníci jich odnášeli celé pytle. K příjmům špitálů patřil také zcela nebo částečně výnos ofěry ze špitálského kostela a poplatky za pohřby na špitálním hřbitově.

Majetek některých špitálů byl velmi rozsáhlý, takže se rozlohou svých statků a výší příjmů z nich plynoucích vyrovnaly panstvím menších feudálů. V některých případech se špitál vyrovnal feudálům i svým významem politickým, protože na svém  panství vykonával obdobnou pravomoc včetně soudnictví nad poddanými.

Z článku podepsaného pouze iniciálami V.R a uveřejněného v časopisu Praktický lékař, ročník 1929 vybrala

 Ivana Krchovová